Reakce na polemiku

Reakce Jakuba Mírky

Delší dobu jsem se rozhoupával k napsání příspěvku do probíhající diskuze o současném stavu českého archivnictví. Mezitím bylo řečeno vše důležité. Každý, kdo promluvil, má svým způsobem pravdu, každý zachytil nějaký podstatný aspekt současného stavu.

Souhlasím s tím, že samotná základní pravidla nejsou zásadním předpokladem pro vznik kvalitnějších archivních pomůcek. Stejně jako tomu bylo v minulosti, závisí vždy nejvíce na samotných archivářích a jejich porozumění zpracovávanému fondu. Souhlasím také s tím, že hlavním přínosem základních pravidel není zkvalitnění archivního popisu, ale to, že umožňují zpracování informací v databázích a jejich přenos mezi různými informačními systémy. Přiznejme si, že v této oblasti jsme, až na výjimky, skutečně začínali zaostávat. Není tedy podle mne cestou začít, nyní po téměř deseti letech od prvního vydání Základních pravidel, přemýšlet o jejich smyslu. Na to už je příliš pozdě. Nyní musíme přemýšlet především o tom, jak je uvést do praxe a zároveň zajistit plynulost procesu zpracování archiválií.

Když prozatím ponechám stranou záznamy archivních entit, tak dle zkušeností z našeho archivu soudím, že aplikace prvních pěti kapitol Základních pravidel by skutečně neměla výrazněji zdržovat proces zpracování archiválií. Vždy samozřejmě bude záviset na tom, jak je sami uchopíme a do jaké hloubky popisu se rozhodneme pustit, jak už v této diskuzi mnohokrát zaznělo. Domnívám se, že ani vytváření záznamů archivních entit (ZP od kapitoly 6 výše) by nemuselo být pro zpracování archiválií zásadní překážkou, pokud se vyvarujeme přehnaného maximalismu. Ovšem v tuto chvíli je v této oblasti ještě těžké předjímat další vývoj. Jsme v podstatě teprve na začátku. Až následující roky ukážou, zda bude možné provádět plnohodnotné „rejstříkování“ AP v rozsahu, na jaký jsme byli v minulosti zvyklí, anebo se spokojit pouze s tvorbou povinně uváděných záznamů archivních entit.

Souhlasím s mnoha kolegy také v tom, že představa, že si někdo zvenčí vezme k ruce Základní pravidla, případně další podklady, a vytvoří nám „na klíč“ funkční systém, se kterým budou spokojené všechny archivy, je nereálná. Opravdu je to především naše práce. Stejně tak asi těžko můžeme očekávat, že bude možné vytvořit program, který bude v podstatě „hotový“ a neměnný, a pak jej po desetiletí jen udržovat v chodu. V dnešní době je nepřetržitý vývoj softwaru asi nezbytností. V tom ostatně vidím největší nejistotu a riziko pro budoucnost. Tvorba, udržování a další vývoj programů znamená nemalé náklady, které už v tuto chvíli pokrývají archivy ze svých rozpočtů jen stěží. Pokud by se v budoucnu nepodařilo zajistit financování dalšího vývoje „z centra“, případně posílit rozpočty jednotlivých archivů, může to být velkým problémem.
Shrnu-li svůj postoj, tak já osobně mám k leckterým ustanovením Základních pravidel své výhrady, nicméně chápu, že asi nikdy neuděláme takový metodický předpis, který by se líbil všem. A jsem si také vědom toho, že ne vždy jsem schopen domyslet všechny důvody, které k zavedení určitých pravidel vedly. Některé moje připomínky nebo mých kolegů byly také zapracovány v připomínkovém řízení a s jinými se dokážu vyrovnat, ačkoli bych si sám třeba představoval jiné řešení.

Existuje však jedna věc, kterou jsem dosud vnitřně nepřijal a Základním pravidlům v ní nerozumím. Jde o způsob vymezení původců. Tento problém nadnesl ve svém třetím diskuzním příspěvku také Karel Řeháček.

Rozumím tomu, že mnohdy skutečně neplatí dříve proklamovaná zásada, že každý fond má jednoho původce. Obávám se však, že se sami vháníme do úplně opačného extrému, když akceptujeme, že jedna korporace může být doslova rozsekána do dle mého názoru nesmyslně velkého počtu původců. Naštěstí se autory Základních pravidel podařilo v připomínkovém řízení nejen našimi hlasy přesvědčit, že by neměla platit zásada, že nového původce vymezujeme vždy, když se podstatnou měrou změní jeho název. Ovšem i tak v Základních pravidlech zůstala řada dalších pravidel nebo příkladů (mnohdy závazných) s podobnými důsledky. Nejkontroverznějším z nich je již Karlem Řeháčkem zmíněná zásada vymezení původců na základě změny korporativnosti (viz ZP, ver. 3.0., kapitola 9.2.1, bod 3.). Podotýkám, že takovéto pravidlo nebylo zaneseno ani do Metodického pokynu č. 2/2017 k archivnímu zpracování fondů typu „Průmyslové podniky“, ani do již zrušeného Metodického pokynu č. 3/2017 odboru archivní správy MV k vedení evidence původců jako součásti evidence Národního archivního dědictví. Jde o novum Základních pravidel, verze 3.0. Nechci tvrdit, že změna korporativnosti nemůže být důvodem ke vzniku nového původce. Ano, může. Ale musí být splněny další podmínky. Zejména by s sebou měla tato změna nést další významné změny v organizační struktuře korporace.

Pokusím se problémy spojené s uplatněním této zásady ukázat na konkrétním příkladu. Jde o původce již dříve inventarizovaného archivního fondu Bohumil Singer, továrna na kůže, hnací řemeny a kožené zboží, Klatovy. Nejdříve pouze ve stručnosti popíšu majetkový vývoj firmy, jak jsem ho vyčetl z programu PEvA (zde v rubrice Původce – doplnění) a z archivního inventáře (viz https://inventare.cz/soap-pn/ap0733).

Židovský řemeslník a obchodník Bohumil (Gottlieb) Singer začal roku 1842 provozovat koželužskou firmu ve Strážově. Roku 1872 se přestěhoval do Klatov, kde ve své činnosti pokračoval. Od roku 1889 převzal firmu jeho syn Jindřich, přičemž v jejím názvu nadále zůstalo jméno jeho otce. Roku 1897 přibyl do firmy jako společník Jindřichův bratr Max a právní forma se v důsledku toho změnila na v. o. s. Po smrti Maxe roku 1912 se jediným majitelem stal opět Jindřich, a tak byla firma od roku 1913 opět firmou jednotlivce. Mezi lety 1906–1914 byl v Klatovech vybudován velký tovární komplex, jenž byl sídlem firmy až do jejího zániku. Roku 1918 se z ní opět stala v. o. s., protože do ní vstoupil Jindřichův syn Leo. Roku 1923 přibyl další Jindřichův syn Otto a roku 1930 Jindřich z firmy vystoupil. Při obou posledních majetkových změnách ovšem právní forma zůstala stejná. Roku 1939 byl podnik arizován a byl do něj dosazen vnucený správce (Treuhänder). Po skončení okupace působil ve firmě národní správce. Roku 1946 Singerovi firmu prozřetelně prodali a roku 1947 byla národní správa zrušena. Roku 1948 byla firma znárodněna a posléze začleněna do národního podniku KOZAK.

Pomineme-li válečná a poválečná léta, řekli bychom, že šlo o rodinnou firmu se sice poměrně strmým růstem, ale jinak s nepříliš komplikovaným majetkovým a organizačním vývojem. Držíme-li se však striktně výše citovaného (a také bezprostředně následujícího) bodu Základních pravidel, dojdeme ke zjištění, že tato jedna poměrně kontinuálně se vyvíjející firma musí být rozdělena do minimálně 7 záznamů korporace, přičemž rozhodujícími faktory pro jejich vymezení není ani přestěhování firmy do Klatov, nebo její přerod ve velkou továrnu na počátku 20. století. Tyto dva mezníky nám Základní pravidla zohlednit obligatorně nenařizují (pokud jsem něco nepřehlédl), nicméně, pokud bychom je sami uznali za podstatné, měli bychom původců ještě více. Významnými mezníky se tak stávají změny v majetkových podílech jednotlivých členů rodiny a s tím spojená změna korporativnosti (1897, 1913, 1918) a uvalení nejdříve německé vnucené (1939), následně české národní správy (1945), její zrušení (1947) a znárodnění (1948).

Všechny tyto změny by bylo čistě technicky vzato možné bez větších potíží zapracovat do popisu jediného původce, nedošlo by k žádnému zásadnímu ochuzení o informace. Ostatně uvedený archivní fond měl dosud v programu PEvA zaneseného jediného původce: Bohumil Singer, továrna na kůže, hnací řemeny a kožené zboží v Klatovech, 1842–1948. Po vydání Základních pravidel, verze 3.0 vytvořily kolegyně v souladu s nimi již 6 původců a chystají se ještě vytvořit samostatného původce pro „treuhändera“.

Já osobně nevidím jedinou výhodu navrženého postupu, pominu-li z mého pohledu irelevantní důvod, že díky tomu bude možné vymezování původců (nebo přesněji záznamů korporace) v podstatě zautomatizovat. Naopak ve stanoveném postupu shledávám dva zásadní problémy:
1. metodický: Já osobně na základě všech svých praktických zkušeností a všech poznatků, které jsem kdy v minulosti načerpal z literatury, firmu považuji za jednoho původce. Přiznávám, že její dějiny neznám dokonale, čerpám pouze z výše uvedených zdrojů. Možná jsou v nich milníky, které by mne při hlubším poznání donutily udělat více záznamů původců, ale rozhodně mezi ně nepatří výše uvedené změny v korporativnosti samy o sobě. Zajímalo by mne, jestli je opravdu někdo vnitřně přesvědčen, že řešení se 7 různými původci odpovídá skutečnosti. Že opravdu máme co dělat se 7 různými původci. To je podle mne mnohem důležitější než technické řešení problému tvorby záznamů korporací.
2. praktický: Údaje o jedné kontinuálně se vyvíjející firmě je nutné doslova rozsekat do popisu 7 původců. Mnohé informace jsou však společné pro celou dobu vývoje firmy a musí se tak neustále opakovat nebo na některých místech vypustit, nehledě na to, jaké to asi bude počtení pro badatele, který se bude muset proklikat sedmi záznamy, pokud se bude chtít něco dovědět např. o celkovém vývoji firmy. Tento druhý problém je podle mne méně závažný než první, přesto nikoli nepodstatný.

Dávám tedy k diskuzi, zda jsou výše citovaná pravidla pro tvorbu záznamů korporací opravdu užitečná, anebo by měla být zrušena či změkčena. Vzhledem k tomu, že právě nyní se tvoří upravená verze Základních pravidel, prostor k tomu ještě je.

5 3 votes
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Lukáš Čoupek
Lukáš Čoupek
6 měsíců před

Ano, naprosto souhlasím s kolegou, že současný trend „porcování“ původců se poněkud vymkl kontrole. A nejsou to jen podniky, podobně jsou na tom farní úřady, kde se podle metodiky pro jejich zpracování u jedné horské vesnické fary vzniklé v 18. století vytvoří hned několik původců (expozitura, lokálie, kurácie, farnost) navzdory tomu, že skutečný dopad na fungování instituce byl v lepším případě nevelký, v horším šlo pouze o formální změnu názvu. Obdobné je to v připravované metodice pro zpracování fondů škol, popřípadě lze zmínit i dělení okresních úřadů 1850-1945, stanovené přílohou k Základním pravidlům.

1
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x