Reakce Radka Pokorného

Aktuální problémy (nejen) českého archivnictví

Podnětný text Daniela Doležala popisuje sedm bran pekelných, které číhají na nebohé archiváře snažící se dostáti se ctí úkolům péče o archiválie zděděným od generací předchůdců. Cesty do pekla, jak známo, bývají pohodlné a široké a jsou lemovány dobrými úmysly. Nejsnadnější cestou je doufat, že problémy, před kterými stojíme, samy zmizí. Danův příspěvek před takovým chováním varuje.

Nebudu se vyjadřovat ke všem bodům iniciačního textu, pokusím se vypíchnout to, co považuji za nejdůležitější a co je přirozeně reflektováno i v dosavadních reakcích. Náš obor, jako většina ostatních, stojí v bodě, ve kterém se zářné zítřky zamlžily a cesta vypadá velmi neprošlapaně. Informatizace společnosti, ať už na ni máme osobní názor jakýkoliv, prostě změnila svět kolem nás a měla a má přímé a nezvratitelné dopady i na předměty zájmu, k nímž se vážeme, tedy dokumenty a archiválie. Jako první tento dopad logicky pocítila oblast předarchivní péče, která se z nárazu vzpamatovává těžko. Výkon spisové služby našich veřejnoprávních původců nestál dlouhodobě za mnoho ani před hrátkami s výpočetní a komunikační technikou. Jen co v 90. letech archivní inspektoři vnutili alespoň těm nejdůležitějším z nich podací deníky a naváděli k výkonu, který by se alespoň přiblížil standardu běžnému o půlstoletí dříve, byly úřady zahrnuty záplavou aplikací, které mají dle záměru vždy zlepšovat, ulehčovat a podporovat, ale jejichž nasazení je téměř vždy uspěchané, nepromyšlené a nezvládnuté. I tak ale informační systémy všeho druhu na úřadech fungují a nám známou hru změnily. Vlastnosti elektronických informačních systému jsou naprosto závislé na kvalitě procesů, které mají vykonávat, a na jejich popisu. A zde se jednoznačně potvrdilo, ať jsme si snad namlouvali cokoliv, že jsme jako poslední článek potravinového řetězce dokumentu naprosto opomíjeni, naše legislativa, metodické postupy a tradice nejsou původcům vlastní a nic jim neříkají. Co si nevybojujeme, nemáme. To není nová situace, ale stará řešení nefungují. V případě digitálních dokumentů, hybridních spisů, prostých výtisků „elektronického smetí“, nám zapůjčený klíč od spisovny a naše ochota činnost původce zastoupit nestačí. Potřebujeme redefinovat pojem původce, a to nejen díky všeobjímající centralizaci úřadování, potřebujeme se nově zamyslet nad trojicí informace-dokument-archiválie, potřebujeme modifikovat postupy výběru archiválií, potřebujeme se dostat do procesu tvorby nových úředních zásadních aplikací ve chvíli přípravy a vzniku, a nikoliv zpětně požadovat, aby se přizpůsobily pravidlům… Potřebujeme toho mnoho a budeme muset být velmi otevření změnám. A pracovníci IT to za nás neudělají, toto si budeme muset odpracovat sami, my „klasičtí“ archiváři. Zajímavá je ale přirozená reakce archivářů v oblasti předarchivní péče. Mnohokrát v reakcích na Danův text zmiňované solitérní chování zmizelo. Staré pravidlo „na tomto okresu jsem archivní zákon já“ již v předarchivní péči neplatí. Ať již v rámci jednotlivých archivů, ať v rámci MOderní Platformy Elektronického Dokumentu, všichni se sdružují, komunikují, diskutují. Čelit samostatně novým podmínkám prostě nelze.

Oblast zpřístupňování je zdánlivě takového nárazu ušetřena. Pouze zdánlivě. Nicméně i toto zdání přesvědčuje některé kolegy k úvahám o možnostech roztržení komplexních činností archivu, o svěření „prokleté“ předarchivní péče jiným institucím, o možnosti prodloužit zlatý věk archivnictví formou „historických archivů“. Dobré úmysly na široké cestě k bráně pekelné. Jako mnozí kolegové z jiných paměťových institucí jsme se i my střelili do nohy, když jsme s nadšením začali, každý za své a podle svého, digitalizovat naše drahé analogové archiválie. Digitalizace se dokonce stala povinností zákonnou. Její výsledky, jistě úctyhodné vzhledem k nevalným možnostem personálním i finančním, otevírají nám oči – i badatelé se změnili. Odborná badatelská veřejnost se ztenčila a vládu převzala badatelská veřejnost tzv. široká. I zde platí výše řečené, naše cizelované tradice a postupy nikoho nezajímají. V reakci na záplavu nespokojenců očekávajících informace obratem, jsem, dovolím si neskromně poznamenat, snad dokázal shrnout základy naši archivní teorie a praxe do třístránkové odpovědi, kterou nejhlasitějším žadatelům někdy zasílám. Bláhově bych ale očekával, že je přesvědčím. Ve světě, který naprosto nadřadil koncept „práva na cokoliv“ nad koncept „povinnosti vůči druhým“, nemůže přeci být požadováno po badateli, aby se cokoliv učil nebo chápal. Svět dálkového zpřístupňování nám teprve otevírá náruč, do které jsme se sami a nadšeně vrhli, ale je jisté, že nás opět čeká mnoho a mnoho práce. Ale opět práce nás, klasických archivářů. Metodologický perfekcionismus? Ale kdeže, přátelé, nevyrábějme si zbytečný a situaci neodpovídající terminus technicus. Pokud srovnáme platná Základní pravidla pro zpracování archiválií (v době psaní tohoto textu verze 3.0) s pravidly z let 1958/1960, lehce zjistíme, že prvních 5 kapitol vztahující se k tvorbě archivního popisu, resp. vzniku základních archivních pomůcek, není ani nějakým otesánkem, ani nepřináší něco radikálně odlišného proti původnímu skvělému vzoru, který vytvořila generace archivářů stojící za vznikem jednotné archivní sítě. Jen je napsána tak, aby respektovala základ mezinárodních pravidel, které vznikly za jediným účelem. Umožnit vznik a sdílení výsledků archivního popisu za pomocí výpočetní a komunikační technologie a v podmínkách dálkového zpřístupňování. Technický základ mění požadavky na to, jak mohou či musí taková pravidla vypadat, ale obsahově a svým přístupem nejsou v ničem podstatném odlišná. Pevně hájí koncept „generálního archiváře“ schopného popisovat fondy všech typů původců a všech typů archiválií. A změny, které přináší, například spojení hloubky popisu s typem pomůcky nebo konkrétní prvky popisu, jsou výsledkem dlouhodobé archivní diskuse, která jistě nekončí. Ano, psát dle nich pomůcku v textovém editoru je, dle vlastní zkušenosti, práce velmi náročná, v případě katalogů zřejmě mimo možnosti archiváře, pokud nechce přijít o rozum. Ale lze je využít pro dobrý popis procesů, které se mají naučit informační systémy, které nám k těmto činnostem slouží. Daniel Doležal ty současné podezřívá z toho, že jsou nejednotné a nedodělané. V prvním si dovolím jednoznačně nesouhlasit, komunity obou dnes používaných systémů pro zpracování archiválií bdí nad tím, aby k „rozjezdu“ kódu nedocházelo, například v případě aplikace ELZA, mohou některé archivy využít vlastní funkce či prvky, ty jsou ale vždy součástí celého řešení, jsou jednotně popsány a konkrétní archiv je může či nemusí použít, nemůže je však nahradit nějakým dalším ad hoc řešením dělaným na klíč pouze pro něj. Obě aplikace obsahují již mnoho tisíců pomůcek, takže ani o nedodělanosti nelze zcela hovořit. Spíše o dalším nepříjemném aspektu, kterými nás, těžce zkoušenou archivní generaci, svět nezaslouženě trestá. Funkční software není houskou na krámě, je to organismus, který se vyvíjí neustále v komunikaci s dotčenými uživateli. Zřejmě potřebujeme aktivní komunity, pravidelně alokované finanční prostředky, musíme najít společnou řeč mezi více obory, mezi technicky a humanitně vzdělanými odborníky, mezi metodiky a uživateli, mezi sebou navzájem. Druhá část zmiňovaných aktuálních pravidel je opravdu pro náš obor nová a prostorově výrazná. Sám se ji snažím teprve vstřebat a je to jistě nelehký úkol. Diskuse nad touto části jistě, jak napovídají i reakce na Danův text, nekončí. Nicméně vzhledem k tomu, že vznikla na základě požadavků „zdola“ a doposud nevídaným administrativním procesem, je výsledkem široké diskuse a dává nám, pokud se vše povede, další reálnou možnost, jak čelit výzvám dálkového zpřístupňování a časem si dokonce i ušetřit práci, rozhodně si zaslouží dostat šanci. Každá metodika se přirozeně vyvíjí v diskusi s popisovaným předmětem a nabýváním zkušeností, jistě i tedy současná základní pravidla i v reakci na ně vznikající metodické návody a pokyny postupně obrousí hrany, přestanou být neznámým novým strašákem a otesánkem.

Je mi velmi sympatický příspěvek Pavla Jakubce, ano je správné svírat pevně prapor „klasického“ archivnictví a čelit tomu, abychom nám technokratičtí IT nutili své představy. Oni však jen mnohdy čekají, co jim sdělíme a my významně mlčíme, a tak se připravujeme o možnost reálné „obrany“. I digitální archiválie jsou předmětem našeho oboru a musíme je zvládnout, rozhodně se ale kvůli tomu nemusíme stát a nestaneme informatiky.

Děkuji Danovi za otevření diskuse a pojmenování mnoha našich dnešních problémů. Nakonec budu programově optimistický. Vždy platí, že strach má velké oči. Proč bychom nemohli jako obor se ctí přežít a vyřešit následky běsnící informační revoluce? I ostatní kolegové z paměťových institucí takové následky řešit musí a nevypadá to, že hází flintu do žita. A na samý závěr poznámka k velmi podnětné druhé reakci Karla Řeháčka. Pokud jsem se na jakémkoliv pracovním širším fóru setkal s kolegy archiváři a měli jsme řešit společné problémy související s výše uvedeným, po chvíli jsme vždy našli společnou řeč. Nezáleželo na příslušnosti k věkové generaci, k typu archivu, na vztahu k výpočetní technice. Společnou řeč lze překvapivě dobře nalézt i s technicky vzdělanými IT odborníky. Doufám, ne, jsem přesvědčen, že na to (jednotné archivnictví) máme, pokud chceme a pokud seznáme, že je to součást řešení současných výzev našemu oboru.

S přáním všeho dobrého

Radek Pokorný

_________________________________________________________________________

Reakce Radka Pokorného (ke stažení)

________________________________________________________________________