Reakce Marie Ryantové

Aktuální problémy českého archivnictví: Výuka archivnictví na vysokých školách

Marie Ryantová

            Na začátku letošního roku uveřejnil Daniel Doležal text nazvaný „Aktuální problémy českého archivnictví“, v němž se dotkl řady otázek – a který vyvolal řadu reakcí. Protože jednou z těchto otázek bylo i vzdělávání budoucích archivářů, na kterou následně zatím reagováno nebylo, ráda bych připojila několik myšlenek (a to přesto, že se budu opakovat, protože jsem se v shodném duchu vyjadřovala na různých fórech, pokud jsem byla přizvána, např. na archivní konferenci v Liberci, a otázkám výuky archivnictví byla věnována také mezinárodní konference, která se konala s podporou Mezinárodního Visegrádského fondu v Českých Budějovicích již v roce 2012 a referáty z níž vyšly tiskem v supplementu Archivního časopisu v roce 2014).

            Text D. Doležala týkající se výuky si zaslouží být ocitován celý, dovolím si pouze zvýraznit jeho část: „Náš obor se nachází v průsečíku mnoha oborů lidské činnosti a střetává se tak s mnoha úhly pohledu – od historických věd na jedné straně až po veřejnou správu na opačném pólu. Přesto výuka archivnictví na vysokých školách zůstává soustředěna na pomocné vědy historické, dějiny správy a související historické disciplíny, ačkoliv na ty v samotné praxi dojde pouze zřídka. Přijatá vize by měla přinést změnu vysokoškolské výuky i vzdělávání archivářů obecně a zároveň ukotvit pozici archivnictví ve společnosti.“

            Nebudu zpochybňovat, že výuka je zaměřena – také, nikoliv však výlučně! – tak, jak D. Doležal uvádí, otázka ale zní jinak: je možné se bez tohoto zaměření obejít? Skutečně „na pomocné vědy historické, dějiny správy a související historické disciplíny dojde pouze zřídka“? Je možné, aby člověk, který se zabývá minulostí (tj. historií) a jejími produkty v podobě převážně písemných písemností, ale i elektronických dokumentů, které navazují na jejich dřívější formy a zákonitosti, s těmito dokumenty pracoval, aniž by měl historické vědomosti, zejména z oblasti dějin správy, ale nejen z nich? (Pokud už předpokládáme, že znalosti základních historických událostí a orientace v nich jsou běžné či samozřejmé – což ovšem bohužel neodpovídá realitě, jak potvrdí každý, kdo pracuje s nově přijatými studenty.) Jak by je tento člověk mohl správně zařadit do historického kontextu, jak by mohl zodpovědně rozhodovat o jejich výpovědní hodnotě a významu zvláště v souvislosti s prováděním skartací, jak by je mohl zpracovávat pro další využití (např. při uplatnění tolikrát zmiňovaných základních pravidel), jak by je mohl zprostředkovat širší badatelské veřejnosti? Rozuměl by vůbec badatelským požadavkům? (V reakcích zazněla i otázka, a to od Ludmily Lambeinové, „zda vůbec vysokoškolští studenti humanitních oborů opouštějí univerzity s povědomím, co je to archiv,“ a zda je jejich „pedagogové vůbec seznámili s tím, jak takový archiv funguje“. Obávám se, že neseznámili: protože zmíněné humanitní obory, jejichž studenti mohou zavítat do archivu, zahrnují velmi široké spektrum, včetně např. sociologie, učitelství občanské výchovy aj., jejich studenti neprocházejí povinnou výukou základů archivnictví a tyto vědomosti nepatří a ani nemohou patřit do jejich specializace – podobně jako neprocházejí výukou základů knihovnictví pro práci v knihovnách nebo jako nikoho pedagogové neseznamují s tím, jak to funguje např. v lékařské ordinaci, kde by se možná lékař také mohl pozastavovat nad tím, proč pacient přichází s nesprávně či nedostatečně formulovaným dotazem. I v badatelně si archivář musí umět poradit, resp. měl by umět poradit každému, kdo na toto místo zavítá, ať už z jakýchkoli důvodů, tj. odborných či vědeckých, nebo ryze úředních, aniž by ho někdo „vůbec seznámil s tím, jak takový archiv funguje“, právě archivář je tím, kdo spojuje svět archivu se světem „venku“ – a může tedy ovlivnit i povědomí o smyslu, funkci a fungování archivu.)

            Dovedu si představit „oblíbené“ námitky, že klasické pomocné vědy historické už dnes archivář většinou nepotřebuje, protože písemnosti jsou čitelné, datované obvyklým způsobem, nejsou opatřeny pečetěmi apod. Kromě toho, že znalost pomocných věd historických (označovaných dnes často slovem „základní“, což není náhodné) je významná i pro posuzování později vzniklých dokumentů (protože pomocné vědy historické se nevztahují jen na středověké materiály), nelze vyloučit to, že se i „běžný archivář“ dostane do styku také se staršími archiváliemi – a to nejen při studiu nějakého historického problému, ale rovněž při vyřizování badatelských požadavků či pořizování rešerší, při přípravě výstavy či natáčení, ale třeba i při nálezu archiválií ve věži místního kostela nebo nabídce na odkoupení či darování dokumentu apod. Kdo mu pak – bez znalostí pomocných věd historických a dalších („zbytečných“?) historických vědomostí – určí a přečte potřebný dokument, časově jej zařadí, posoudí, zda se nemůže jednat o podvrh apod.? Aneb: kdo jiný má ovládat tyto znalosti, než archivář? (Pokud opět použiji příměr z lékařského prostředí: kdo má poskytnout „první archivní pomoc“, i když na řešení detailnějších otázek už „pošle pacienta ke specialistovi“? A pokud tuto pomoc neposkytne, přispěje to k zvýšení prestiže povolání archiváře?) Či jinak, z hlediska vysokoškolského studia: do studijního programu jakého oboru budou tyto znalosti zařazeny? Zapomeňte přitom, prosím, na obor Historie – jeho studenti dnes už nemají zařazen ani kurs latiny (kterou jako samostatný obor absolvují jednotky studentů) a absolvování základů PVH činí řadě z nich nemalé problémy, což se odráží např. i ve volbě tématu absolventských prací stále častěji z oblasti nových a nejnovějších dějin nejen z důvodu přednostního zájmu o toto období, ale i z nezbytí, právě vzhledem k obtížnosti či přímo nemožnosti práce se staršími dokumenty (i z jazykových důvodů).

            S tím souvisí i další důležitá okolnost: studium oboru Archivnictví nepřipravuje pouze budoucí pracovníky archivů, ale i dalších institucí, ať již jiných paměťových či historických (tj. muzeí, knihoven s historickými fondy, ale třeba i ústavů Akademie věd ČR), ale např. i odborné genealogy nebo jiné specialisty – a i v tom tkví význam, resp. i odpovědnost příslušných vysokoškolských pracovišť, která výuku pomocných věd historických zajišťují: adekvátní náhrada, která by tuto odpovědnost převzala, totiž neexistuje, hrozil by i zánik těchto oborů.

            Řada absolventů oboru Archivnictví ovšem do archivů (a také do oblasti veřejné správy, abych připomněla text D. Doležala) skutečně nastupuje, a přestože většina archivů v České republice má charakter archivů státních, nejsou jimi všechny – a rovněž pracovníky těchto dalších archivů by měla výuka na vysokých školách připravit. Snad nikdo nebude odporovat, že university a jejich pracoviště jsou (tradičně) svobodnými institucemi, a ani pokud jde o přípravu archivářů státních archivů, nejsou universitní pracoviště zařízeními ministerstva vnitra a jeho archivní správy, tím méně „přípravkami“ jednotlivých státních oblastních archivů, které, jak přiznal ve svém textu i D. Doležal, se ani neřídí stejnými pravidly. K tomu lze připomenout, jaké jsou obecné požadavky na absolventy vysokých škol obecně: jednak by se měli umět orientovat v problematice oboru v co nejširší míře, aby mohli nastoupit na nejrůznější místa a pracoviště, a jednak by měli být schopni reagovat na proměny a vývoj svého oboru, v němž budou po absolvování působit v ideálním případě zhruba čtyři desítky let (a případně i déle). Nikdo přece nemůže celý život vycházet jen z toho, co se naučil jako mladý během svého vysokoškolského studia, ale musí zvládat řešit změny, které v průběhu dalších let zákonitě přicházejí (opět uvedu příměr z oblasti medicíny: ani lékaři, včetně těch praktických – pokud jsou to dobří lékaři – přece nemohou vystačit s tím, co uměli v době absolutoria). Samozřejmě, určitý „univerzální“ charakter absolventů vyžaduje následné zapracování na konkrétní pozici, tj. v případě archivnictví na práci v konkrétním archivu a seznámení se s jeho specifiky, ať již se týkají tematického či chronologického nebo teritoriálního vymezení uchovávaných archiválií nebo dalších skutečností. Pokud toho nejsou absolventi schopni, je něco špatně – ale stejně tak i to, pokud jejich nadřízení či kolegové předpokládají, že příslušné specifické znalosti si studenti již přinesou „automaticky“ ze svého studia, a nejsou ochotni to pochopit nebo nově nastoupivším kolegům napomoci.

            Získat tyto specifické znalosti ovšem studenti mohou v průběhu studia alespoň částečně během svých studijních praxí, které jsou zařazeny do studijního programu snad všech universit, někteří studenti dokonce cíleně (a záslužně) volí praxi v různých institucích, jiní již s ohledem na to, jaký archiv je jim blízký. (Na tomto místě bych ráda poděkovala všem archivům, kde tyto praxe probíhají.) Tyto praxe mají ovšem tím větší smysl, čím více jsou pracovníci archivů ochotni se studentům věnovat (pokud už je přijmou) – a ne jim pouze ukázat archiv a nechat srovnat kartotéku (a případně si stěžovat, že nic neumějí). Ano, není snadné najít smysluplnou práci pro praktikanta (sama o tom něco vím, nejenže jsem absolvovala během studia povinné praxe v celkové délce šesti týdnů a působila jako „pomocná vědecká síla“ v tehdejším Ústředním archivu ČSAV, ale kdysi jsem se v Archivu NM o praktikanty a náplň jejich práce také starala), v tomto směru ovšem leží odpovědnost právě na archivech a jejich pracovnících, zatímco vysokoškolská pracoviště a jejich učitelé jsou zde logicky „mimo hru“.

            Studentské praxe v archivech mají smysl tím spíše, že i samotné archivnictví, ovšem teoretické, samozřejmě do výuky zařazeno je, rozhodně tedy není pravda, že tomu tak není – a nezřídka jsou navíc touto výukou pověřováni právě archiváři z praxe. (Ráda v tomto případě zmíním výuku archivnictví na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, kde ji již bezmála dvacet let vykonávají právě archiváři, v poslední době už absolventi tohoto studia, a to s podporou Státního oblastního archivu v Třeboni a přímo v prostorách Státního okresního archivu v Českých Budějovicích, který ráda díky tomu označuji v podstatě stejně dlouhou dobu jako „klinický archiv“ – a zmíněným kolegům, jak někdejším, tak současným, chci velmi poděkovat.) Otázka může pochopitelně být věnována náplni této výuky – ale tady lze opět jen poukázat na situaci archivnictví obecně: archiváři z praxe sice mohou ve výuce reagovat na různé změny, ale pouze v rámci možností, souvisejících se samotnou realizací výuky, tj. akreditací studia, bez níž je výuka nemožná. Tato akreditace má přesně a přísně daná pravidla (zahrnující např. počty hodin a kreditů, podíl „předmětů teoretického základu“, zastoupení profesorů a docentů, kteří musí v daných specializacích vyvíjet publikační činnost, požadavky týkající se věkové struktury, apod.), její získání vyžaduje splnění řady podmínek a dlouhodobou přípravu, takže ideálem je její získání na maximální dobu deseti let. Na tuto dobu se tudíž obvykle sestavují studijní plány – a to tak, aby nemuselo docházet ke změnám, protože i o dílčí změny je nutno žádat a navíc nesmějí přesáhnout určitou mez. Je tedy zřejmé, že do výuky lze jen obtížně zařadit něco, co není ujasněné a neustále se mění. (Jen pro doplnění připomenu, že se jedná o tzv. akademicky zaměřené studium, studium zaměřené „profesně“, které má ovšem rovněž přísná pravidla, není na všech fakultách podporováno, resp. je v nevýhodě, pokud chce být fakulta a univerzita chápána jako prestižní a uspět v různých hodnoceních. O tom, jak nesnadné je sladit „ideální“ představy s danými pravidly, jsem se přitom přesvědčila již při přípravě první žádosti o akreditaci před dvaceti lety, a od té doby se dané podmínky dále zpřísnily, jak pro změnu mohu sledovat i z pozice hodnotitelky Národního akreditačního úřadu. Představa, že budou do universitní výuky zařazeny ve značné míře pouze „praktické záležitosti“, jak by možná kolegové z praxe požadovali, je, obávám se, nereálná, podobně nejsou vymezeny ani středoškolské učební obory.) I tak ovšem tyto otázky vysokoškolští učitelé řeší, nezřídka ve spolupráci a diskusi s pracovníky archivů či vlastními absolventy a díky jejich zpětné vazbě.

            S tím souvisí také problematika digitálního archivnictví, která pochopitelně nemůže zůstat a nezůstává stranou ani v rámci výuky archivnictví, resp. na universitních pracovištích, která ji zajišťují. Není ovšem rozhodně jednoduché získat příslušné specialisty – kterých jednak není mnoho a jednak jsou velmi vytíženi (jak jsme zjistili i v Českých Budějovicích, kde se sice podařilo získat pro výuku mimořádně kompetentního odborníka, ing. Martina Hankovce, ten se však velmi brzy omluvil kvůli svému zaneprázdnění), zcela stranou přitom musím ponechat problém finančního ohodnocení. Právě na Jihočeské universitě v Českých Budějovicích se navíc podařilo připravit, akreditovat a řadu let nabízet (zdánlivě mimořádně perspektivní) kombinaci studia oborů Archivnictví a Informatika, ta však nenašla u uchazečů dostatečnou odezvu (volili si obvykle jen jedinou z uvedených specializací), absolvovala ji jediná studentka, která si ovšem nakonec práci v archivu nezvolila. I tyto skutečnosti vedou k úvahám, nakolik jsou pro absolventy archivnictví skutečně potřebné znalosti informatiky, resp. v jakém rozsahu (podobně jako pro absolventy jiných oborů, nějakým způsobem zasažených informačními technologiemi, včetně vícekrát zmíněných lékařů) – a nakolik je zařadit do výuky (pokud už bude v tomto směru dostatečně jasno). Obávám se, že zatím se všichni nacházíme ve fázi hledání.

            Jak vyplývá z výše uvedeného, vysokoškolská výuka archivnictví může jen obtížně a do určité míry reagovat na nejrůznější problémy a aktuální změny, které v rámci tohoto oboru přicházejí (někdy dosti často a nesystémově) a v některých případech se týkají jen některých archivů či témat – a naopak právě zde se nabízí prostor pro Archivní správu MV ČR, která by mohla tento úkol převzít a (třeba i ve spolupráci s ČAS) pořádat jednorázová školení na konkrétní aktuální témata s angažováním konkrétních specialistů. Co vše by mělo být obsahem těchto školení, nepochybně souvisí právě s aktuálními problémy českého archivnictví, včetně otázky jeho vize – což nás vrací opět na začátek této diskuse…