Projev ředitele OASSS

Projev ředitele Odboru archivní správy a spisové služby PhDr. Daniela Doležala, Ph.D.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, etc.

Na začátek se sluší poděkovat, a to mému předchůdci, který to rozhodně neměl lehké a jistě dělal vše, co bylo v jeho silách pro to, aby českému archivnictví pomohl a co nejvíce nás všechny ochránil před vším špatným, co se kdy vyskytlo. Jirko, děkuji! A ať se ti co nejvíc daří ve všem, do čehokoli se pustíš! Z mnoha příčin i navzdory veškeré snaze se však v posledních letech situace pro archivnictví i celou společnost nevyvíjela optimálně. Cítíme to všichni, vnější nepřízeň korunovaly čínský virus a ruská válka, vnitřní bídu zosobňovala zmatená digitalizace všeho druhu.

Svůj nástup do pozice ředitele jsem v březnu ohlásil na facebooku parafrází citátu z latinského životopisu Karla IV. Vita Caroli. Mohl bych tedy dnes na to navázat podobným způsobem, a to tou částí z Karlova životopisu, kde se hovoří o návratu otce vlasti, blahé paměti, do zpustošených Čech. „Quod regnum invenimus ita desolatum, quod nec unum castrum invenimus liberum, quod non esset obligatum cum omnibus bonis regalibus…“ Známe to všichni, nicméně budu hovořit raději česky, a pokud možno se vší vážností.
Svou písemnou práci pro výběrové řízení na téma stabilizace odboru i celého českého archivnictví jsem uvedl odstavcem, který si dovolím zde odcitovat: „Otázku stabilizace a dalšího rozvoje OASSS nelze řešit bez ohledu na situaci v samotném českém archivnictví. To se momentálně, z mnoha objektivních i subjektivních příčin, nachází v rozháraném stavu a pod silným tlakem měnících se vnějších okolností. Ve stručnosti by se stav českého archivnictví dal označit jako nekoordinovaná koexistence solitérů v permanentním nedostatku finančních prostředků a lidských zdrojů. Dosavadní působení OASSS má na tomto stavu jen částečnou vinu, mnohé příčiny totiž leží vně oboru a jsou hluboce zakořeněny v nedobrém stavu české legislativy, právní mentality a ve stavu společnosti samé.“

Po třech týdnech, které mám v tuto chvíli ve funkci za sebou, lze k tomu připodotknout, že v témže stavu rozháranosti se nachází i samotný odbor archivní správy a spisové služby, a jeho pět nesourodých oddělení. Tento stav je navíc umocněn prostředím ministerstva vnitra, velkého orgánu veřejné správy s mnoha úkoly, velkým politickým vlivem, policejní mentalitou a zkostnatělými formami vnitřní správy, plném zjevného i skrytého soupeření mezi jednotlivými sekcemi, ba i odbory, a dokonce též jednotlivými zaměstnanci. Společný cíl, kooperace či schopnost dohlédnout přes horizont několika let jsou poměrně málo známé pojmy. O nějakých skutečných vizích, strategických cílech nebo prosté snaze dobře fungovat ku prospěchu věci je těžké mluvit. Srdnatě tomu napomáhá vyloženě špatná, formalistická a do sebe zahleděná legislativa, spolehlivě ubíjející jakoukoliv aktivitu. Ale dosti nářků, na reálné zhodnocení situace jsem tam opravdu krátce a dobrat se reality mi ještě nějaký čas zabere.

Chtěl bych na tomto místě spíš pohovořit o tom, co považuji za důležité a jak bych chtěl já přispět ke zlepšení našeho společného pracovního života. Archivní správa, jak to vnímám já, má tři základní úkoly, které v mnoha ohledech nejsou naplňovány. Předně by takovým úkolem měl být základní servis pro všechny archivy v této zemi. Metodiky, nařízení, výklady, postupy, atd. vydané archivní správou musí být srozumitelné, akceptovatelné a realizovatelné v jednom každém archivu, které zde podle našeho zákona máme. Bez ohledu na to, jak je archiv velký či personálně vyspělý. Z tohoto důvodu zde vidím prostor především pro objemově možná menší, zato skutečně celostátní řešení, která budou pro všechny povinná a budou reálně vymáhána.

Druhým úkolem AS je skutečné řízení státních archivů, které se po roce 2002 vydaly každý jiným směrem, a to až do takové míry, že se z vnějšího pohledu snad již ani nejedná o instituce v gesci jednoho ministerstva. Nejde mi samozřejmě o nějakou unifikaci a direktivu toho, co mají archivy řešit a kam mají směřovat své odborné aktivity, ale vycházím z banální úvahy o tom, že státní správa musí poskytovat na území celého státu stejnou službu a sdělovat stejnou informaci, vždy a všem, bez rozdílu místa a času. Navzdory současné legislativní nepřízni hodlám využívat všech zbývajících dostupných prostředků, a zároveň si vytvářet nové, k tomu, aby se trajektorie vývoje státních archivů změnila a nasměrovala zpět k jejich sbližování, především v oblasti správních činností, badatelského servisu a komunikace s veřejností. Mezi státní archivy zde počítám i ABS, jehož definitivní osud bude muset být v dohledné době zřejmě znovu prodiskutován a dořešen.

Třetím úkolem, který je nejméně viditelným, nicméně neméně důležitým, je servis vlastnímu ministerstvu v oblasti spisové služby a obsluhy oběhu dokumentů. Tato, vně ministerstva neviditelná činnost odčerpává nemalé kapacity odboru a personálně se jedná o jeho nejpočetnější část. Ovšem rád bych zde upozornil na to, že minimálně základnímu servisu v oblasti poskytování podpory a sdílení důvěryhodných informací v oblasti spisové služby by se měl věnovat náš odbor pro celou státní správu, neboť ministerstvo vnitra je tím místem, které má obor spisové služby ve své gesci a je za něj veškerému obyvatelstvu této země zodpovědné. Jistě to nepůjde s aktuálními prostředky a zejména lidskými kapacitami, nicméně je nutné tento rozšířený úkol začít brát vážně.

Částečně jsem svůj náhled na aktuální situaci zhmotnil v popsání největší problémů českého archivnictví, nazvaném „Sedm bran pekelných“. Ti, kteří si to ještě nepřečetli na internetu, se mohou s textem seznámit v aktuálním čísle Archivního časopisu. Těší mě, že text zaujal a dokonce vyburcoval archivní obec k debatě, jakou jsme zde dlouho neměli. Někteří měli odvahu reagovat na můj text veřejně, někteří jen pro moje oči a někteří mi k tomu řekli své ústně. Jistě se debatovalo i mimo můj dosah, což je jen dobře. Rád bych v započatém duchu pokračoval a pokusil se k uvedeným sedmi pekelným branám nalézt bytelný zámek, respektive je ideálně zavalil něčím naprosto nepohnutelným, jakou je např. dlouhá doba marně trávená před obrazovkou počítače, u systému elektronické spisové služby, než se něco vůbec začne dít.

Za hlavní styl své práce považuji přátelskou diskusi bez limitů. Veřejnou i soukromou, ale především otevřenou debatu nad problémy, které nás obklopují, které nás trápí či dokonce ničí. Nevadí mi ani, když bude debata emocionálně vypjatá, unesu to. Totiž jedině tak a nikoliv direktivně, ani volným plynutím času s nadějí na vyřešení, tedy tzv. vyhníváním, lze něčeho reálného a trvalejšího dosáhnout. Debatu chci vést se všemi, na všech úrovních a na jakékoliv potřebné téma. Českou archivní společnost v tomto ohledu považuji za nezastupitelnou, za nejdůležitějšího partnera a hodlám s ní jednat s veškerým respektem a vážností. Mám v tomto ohledu velké plány a doufám, že i ČAS se mnou počítá.

Chci právě na tomto místě a v tento čas zdůraznit, a platí to skutečně pro všechny lidi archivech v této zemi, libovolné profese a libovolného postavení, že moje dveře jsou otevřené komukoliv, kdo má potřebu či zájem se mnou cokoliv probrat. Jsem tu od toho, abych vás vyslechl a pokusil se najít řešení. Jsem tu od toho, abych věci řešil a nikoliv zametal pod koberec, jsem tu pro vás.

Rád bych z pohledu ředitele archivní správy zahájil i novou formu komunikace mezi archivy i archiváři. Hodlám proto ty státní pravidelně objíždět a debatovat v nich přímo se zaměstnanci, ty nestátní navštívit alespoň občas, bohužel se časově jedná o nesmírně náročnou činnost, je vás přeci jen hodně. Mým úmyslem je rovněž reformovat systém všech porad organizovaných archivní správou tak, aby se jednalo o pracovní a dělná setkání, a chtěl bych do nich zapojit především ty, kteří mají k věci co říct. Vedle pravidelných porad představitelů státních archivů zvažuji i nějakou formu společného setkání na širší úrovni, pro archivy mimo státní správu, popřípadě pro všechny archivy společně. Jistě bude vhodné pozvednout i společenskou část prezentace odboru (i oboru), byť archivní správa zřejmě nebude hlavním organizačním motorem archivní zábavy. Nebráním se ale ničemu, co bude proveditelné a co prospěje veřejnému povědomí o archivech i archivářích.
K aktuálním problémům nás archivářů bych rád ještě zmínil několik drobných tezí. Předně jsem přesvědčen o tom, že našemu konání chybí zřejmý a obecně akceptovaný cíl. Žijeme z podstaty minulosti a nemáme žádnou ucelenou a moderní představu o své práci, chybí nám základní vize. Naše myšlení je rozparcelováno mezi mnoho dílčích problémů a úkolů, které se vzájemně míjejí, v mnoha ohledech jsou i protichůdná a možná se i vzájemně vylučují. Ve spolupráci s Českou archivní společností proto chci pracovat na zhmotnění nové vize českého archivnictví, nové podoby českých archivů. Vězte proto, že kdo chce něco měnit, měl by být členem ČASu! Sám pro sebe považuji za nezbytné vědět, znát a popsat, jaký je smysl, cíl i podoba toho, čím se celý život chceme zabývat a věřím, že to ocení většina z vás. V nejbližší době se proto spolu s Českou archivní společností budeme snažit provést komplexní rozbor aktuálního stavu českého archivnictví a následně formulovat obecné představy o tom, jaké to archivnictví má vlastně být, co má být náplní naší činnosti. A také se třeba pokusit vyškrtnout to, co třeba již zastaralo nebo čím se dnes zabýváme vyloženě omylem. Pro takový úkol bude třeba spolupráce nás všech, neboť formulace takovéhoto zásadního textu nutně musí mít konsensuální charakter, a explicitně se s ním musí ztotožnit naprostá většina z nás. Do komplexní diskuse je ovšem potřeba zapojit i naše klienty, tedy badatele, historiky, úředníky a vůbec veřejnost, která si nás platí, a ne málo, formou svých daní.

Moje postavení v rámci státní správy není ideální ani plně komfortní. Jsem pod dlouhé době podřízeným úředníkem, který nemůže samostatně mluvit k veřejnosti. Musím respektovat pravidla ministerstva. Proto se v některých situacích nabízí Česká archivní společnost jako dobrý prostředník mezi mnou a archivním světem. Věřím však, že se mi podaří své názory záhy zoficiálnit natolik, že s nimi nebude žádný problém.

Od ledna, kdy jsem zveřejnil svůj text, cítím z mnoha stran podporu i vkládané naděje, snad až příliš silné. Na druhou stranu jsem si vědom toho, že mnohé z vás můj přístup děsí, znepokojuje či máte vůči němu výhrady a či obavy. Chtěl bych zde obě skupiny upokojit, že nic není tak horké, jak vypadá. Jednak to nemám definitivní, ještě musím dostat bezpečnostní prověrku a udělat dvě úřednické zkoušky, a jednak jsem jen ředitelem jednoho dosti málo významného odboru ministerstva, který sám nezmůže nic. A navíc, podle očekávané změny služebního zákona nás všechny ředitele čeká každých pět let přesoutěžení.

K tomu, aby se věci změnily k lepšímu, a to v jakémkoliv směru a bez ohledu na moji osobu, je nutné zapojení vás všech do aktivní účasti na našem společném díle. Moje představy jsou v podstatě nicotné vůči těm vašim. Znám vás a vím, že jste skvělí, šikovní a chytří. A ačkoliv mnozí jste též unavení, zpruzení a otrávení byrokracií, formalismy, nesmyslně náročnými aplikacemi, plytkými floskulemi a dutými aklamacemi různých direktiv a směrnic, hnusnou společenskou atmosférou, jalovým právem, duchamornou precizností o banalitách a vůbec vším dalším, tak stále všichni ve svém nitru cítíme, že jsme si náš obor vybrali pro nekonečnou krásu dotyku s minulostí, dobrodružství poznáváním souvislostí dob dávno minulých i jen lehce uleželých či možností spoluvytvářet národní archivní dědictví. Je potřeba si proto neustále říkat, že my jsme ti, co určují pohled na minulost, my jsme ti nejdůležitější, a my bychom měli utvářet pravidla! Potřebuji vás proto všechny!

Daniel Doležal

2.5 2 votes
Article Rating
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x