Reakce Ludmily Lambeinové
Kolega Daniel Doležal nastínil několik obecných problémů českého archivnictví, já se zaměřím na autentické příklady z praxe.
Ad 2.
Občas se stane i archiváři, že je nucen kontaktovat i jiný než domovský archiv. Vždy jsem mile překvapena vstřícností kolegů, kteří mi vždy byli velice nápomocni. Čím jsem ale také vždy překvapena a to už méně mile, jsou rozdíly mezi internetovými stránkami jednotlivých archivů. Jak je možné, že na stránkách jednoho státního archivu jsou digitalizovány téměř všechny inventáře a na stránkách jiného státního archivu (téhož státu, doplním pro upřesnění) mám problém najít i pouhé kontakty na zaměstnance? Pokud já mám tyto problémy, jak se s nimi potýkají badatelé, nemluvě o širší veřejnosti?
Ad 4.
Prezentace archivů by si zasloužila vlastní stať. Já si neodbytně kladu otázku, zda vůbec vysokoškolští studenti humanitních oborů opouštějí univerzity s povědomím, co je to archiv. Pokud dostanu badatelský dotaz od studenta humanitního oboru na VŠ ve stylu: „Píšu diplomku o pánovi XY, zjistěte mi k němu cokoliv a pošlete mi to,“ ptám se, zda ho jeho pedagogové vůbec seznámili s tím, jak takový archiv funguje. Pokud ani vysokoškolsky vzdělaná veřejnost neví, co v archivu vlastně děláme, jak to má vědět veřejnost širší?
Zarážející je také rozdíl mezi, jak píše D. Doležal „předarchivní péčí na jedné straně a klasickým archivnictvím 20. století“. Pokud já pořádám rodinný archiv či velkostatek a současně mluvím s kolegy z předarchivní péče, kteří přebírají matriky, kontrolují spisovou službu v psychiatrické léčebně, či v jiných institucích, kladu si otázku, zda vůbec pracujeme v jedné instituci a zda jsme opravdu všichni archiváři? A pokud máme všichni vystudovaný stejný obor, byla to tedy dobrá příprava pro tak rozdílnou práci?
Ad 7. Metodologický perfekcionismus
S výrazem „posedlost přesností“ nelze než nesouhlasit, jelikož ale Daniel Doležal usiloval o diskuzi, uvedu pár příkladů z praxe. Momentálně autorka těchto řádků pořádá jeden nejmenovaný šlechtický rodinný archiv. Jak známo tyto rodiny bývaly obvykle početné, což se v právě v tomto fondu odrazilo na velkém počtu fotografií rozvětveného a početného příbuzenstva. Program, který používá můj domovský archiv, po mně vyžaduje vyplnění řady povinných údajů – technika záznamu, nosič záznamu a barevnost. Co na tom, že zde není žádná barevná fotografie, protože v té době, tedy v době vymezení časového vymezení fondu (v mém případě 1856-1948), žádná barevná fotografie prostě nebyla. Co na tom, že všechny fotky jsou na papíře (výraz na kartonu systém nepřipouští a druh papíru zde zadat nelze, dodám pro doplnění…). Údaje je nutné zadat bez ohledu na počet fotek, či potřeby (potencionálních) badatelů… Ještě větší pocit absurdity zažívám při vyplňování údaje „místa expozice.“ Fotografie byly foceny v Prusku a v rakousko-uhersko monarchii, tedy v takových místech jako např. Jauer, Landeshut in Schlesien (tehdy Německo) či Warasdin (tehdy Rakousko-Uhersko). Do systému ale není možné zadat jinou variantu než Jawor; Polsko; Kamienna Góra; Polsko, či Varaždin; Chorvatsko, protože tak se ta místa dnes jmenují.
Abych tyto obce mohla do systému vůbec zadat, musím znát současné správní uspořádání dané země. K čemu je mi moje historické vzdělání, když ho nemohu používat? Případně u pražských fotografií jsem nucena do systému psát jako místo expozice Praha, Česko. Opravdu? V roce 1883? Pomáhá tento systém někomu? Mně jistě nepomáhá. Pomáhá tedy (aspoň) badatelům? Potřebují ho? Potřebují vědět, že místo expozice v roce 1883 bylo v Praze v Česku? Nebylo by lepší spíše tyto fondy prezentovat, aby badatel vůbec věděl, že mi něco takového vůbec máme?
Ludmila Lambeinová
_____________________________________________________________________________________
Reakce Ludmily Lambeinové (verze ke stažení)
_____________________________________________________________________________________